dreamer of the day
Asie 2017
Čaj s Namem
7Noční Hanojí jsme se kolem sochy Lé-Nina vrátili na guesthouse (hodinový hotel nevalé čistoty), abychom mohli ráno vyrazit na autobus směr Thai Nguyen, kde jsme tušili čajové plantáže.
Bus opravdu odjížděl, takže po probití se MPD (Městskou Příšernou Dopravou) kupujeme lístek u okýnka na autobusovém nádraží (za minutu vám to jede) a vybíháme před budovu, kde pouze zjišťujeme, že je obehnaná plotem a k autobusům se nedostaneme. Tak zase zpátky dovnitř a podle největší koncentrace zřízenců v čepicích tipujeme, kde by mohl být vchod na nástupiště. První nám prohlídne lístky a ukáže k turniketu, druhý si prohlídne nás, třetí otočí turniketem, čtvrtý nám ukáže cestu od něj, pátý to všechno kontroluje a šestý je v záloze, kdyby se náhodou některý z nich unavil. U každého nástupního ostrůvku jich potom taky ještě stojí pár.
Co mi to jenom připomíná tohleto…
Průvodčí si nás odchytí a vpustí do autobusu, chvilku ještě koukáme po interiéru a po dalších pár minutách vyrážíme. Vtipkuju, že se bude opakovat situace z letiště, kdy nás autobus povozil okolo. Byl jsem od pravdy však mnohem dál: vyjeli jsme před nádraží, každých pár metrů zastavovali a nabírali další lidi či balíčky, abychom vyrazili přesně na opačnou stranu. Ničemu to ale nevadilo, protože po pár stech metrech autobus zastavil, průvodčí vyhnal všechny ven a nasměroval do jiného busu, v mnohem horší kondici i pořádku. Ten se probil na druhou stranu silnice a konečně vyrazil správným směrem. Krokem, protože pořad naskakovali lidi, průvodčí něco handloval ze dveří (přijímal i vydával peníze a balíčky), takže jsme zhruba po hodině od udaného času odjezdu byli cca 200m od nádraží.
A pro změnu si dáme trochu karaoke!
Naštěstí to nezabralo další hodinu, abychom se dostali kousek dál a postupně zrychlili. Vpředu hrála telka, kde z DVD řidič střídavě pouštěl teleshopping, místní TV Šlágr a nějakou čínskou telenovelu, která byla snad parodií na ty západní, protože sledovsat to bylo fakt peklo. Místo toho jsem se na chvíli soustředil na způsob jízdy, ale to bylo peklo ještě větší, tak jsem toho po chvíli raději nechal. Pro ilustraci: na vietnamských silnicích platí právo silnějšího, takže přednost má ten, kdo má větší vůz nebo silnější klaxon. A to nejen ve směru jízdy, ale i v protisměru. Dost často se tak stane, že u dělící čáry je motorka odbočující doleva, ale řidič nazná, že se vpravo nevleze a nutně ji musí předjet (nečeká se tu, je to potupné), tak to vezme do protisměru, troubí a bliká a všichni v daném pruhu musí uhnout – do krajnice, na chodník, či do příkopu. Nedivím se, že vietnamci při cestování busem často zvrací.
Čajové moře + čerstvý čaj + horká voda = spokojený Nam
Naštěstí jsme ve zdraví přežili a vystoupili v Thai Nguyen. Místní neodbytní taxikáři byli neodbytní jen na oko, tak jsme sedli na polívku (dokonce bez glutamátu) a sondovali, kde přespat. Nabízel se Namův homestay na druhé straně města. Vlezli jsme do prvního MHD busu, který jel zhruba tím směrem, ale průvodčí nám vysvětlil, že jsme špatně, musíme jinam a na další zastávce nás zase vypustil. Milé bylo, že za krátké povezení nechtěl ty barevné papírky s vousatým pánem. Druhý pokus vyšel a byli jsme u Nama – shodou okolností to bylo na místě, kde zastavoval náš meziměstský autobus.
Ruční třídění a zpracování čaje
Nam je neuvěřitelný chlapík, i to místo. Ubytovna je snad z bývalých prasečích chlívků, ale moc pěkně zařízená a čistá. Bydlí tu spousta univerzitních studentů (Thai Nguyen má prý 21 škol!) a pár cestovatelů, namova rodina, holubi a psi. Ubytování provozuje mimo jiné proto, aby se studenti díky zahraničním návštěvníkům mohli pocvičit v angličtině. Náš nápad vyrazit na čajovou plantáž se mu nesmírně zamlouvá, tak skoro ani nestačíme shodit batohy a už jsou nachystané motorky i on jako průvodce. Když vidí můj vyděšený výraz a argumenty k místní dopravě, bere Katku k sobě a já jedu za nimi sám. Výuka za provozu, naštěstí tu mají helmy a blinkry a někteří je i používají.
Zelený klid kvetoucí zahradní čajové plantáže
Na tomto místě bylo několik odstavců o poznatcích z řízení, nicméně si dovolím je přesunout do samostatného článku a vraťme se k čaji – do vesničky Tân Cương. Přijeli jsme do malinké továrny, kde sušili i balili čaj. Nejznámější vietnamský je především zelený (dá se údajně sehnat i oolong či pu-erh!), který zalévají vřící vodou a získávají tak ohromně silný a trpký nálev specifické travní příchuti (díky kousavosti se mi nikdy nepodařilo rozlišit jednotlivé druhy), který by postavil na nohy i mrtvolu. Čekal jsem obrovské plantáže a veliký zpracovatelský prostor, ale byla to pouze hala se dvěma bubny a třemi lidmi balícími čaj do sáčků, které se dávaly do vakuovačky.
Přehrada
Dostali jsme na uvítanou ochutnávku naservírovanou na moři a studovali ceník. Čaj se tu sbírá výhradně ručně a třídí podruhé i po usušení, takže kvalita není dělena podle velikosti úlomků, ale podle sbíraných částí, velikostí listu a době sběru (tři měsíce v roce čajovník kvete, tak má zpracování prázdniny, jinak se jede nonstop). Strojově sklizený binec tu vůbec není. Od toho se pochopitelně odvíjí i cena. V širokém dalekém okolí tu má každá rodina svoji plantáž, kterou si jednak zpracovává pro sebe a případné přebytky odprodává. A protože nepoužívají žádné pesticidy a pěstování je díky spotřebě přímo v rodině šetrné, dá se říct, že se jedná o bio produkci. Vyrábí tu dokonce i matchu, vše za směšný peníz, tak se zásobíme (pytlíky pro nás plní rovnou z hromady na podlaze a vakuují). Mimo fabriku ještě brousíme přímo k jedné rodině, která si jej zpracovává pouze pro sebe.
Kafe a cigára
Následuje krátká vyjížďka k přehradě a hurá zpátky do města, kde nás Nam nechává u zavřeného muzea a spěchá vyzvednout ženu do práce – skrze obrovská prázdná náměstí, rudé plakáty a budovatelské billboardy. Dáváme si v nóbl kavárně kafe a jerky (rovnou pět balíčků) za drsných 45czk a chvátáme domů, protože máme slíbenou večeři s rodinou. Naštěstí se nám daří cestou sehnat i víno a pár drobností pro děti, tak snad to nebude až tak trapné.
Hanoi
0Přílet do Hanoje (jo, skočili jsme v Krabi do eroplánu) byl šokující v mnoha ohledech. Jednak jsem nečekal takové množství uniforem. Druhak, že s online vízy projdeme tak hladce a do třetice – na hlavu postavená logika dopravy mě úplně uzemnila. A to ještě nezmiňuju změnu teplot – nepočítali jsme, že z 35 stupňů přijedeme do 15.
Z letiště jsme vyrazili na zastávku busu, setřást taxikáře bylo jednodušší, než v Thajsku. První bus jsme netrefili, ale v každém jezdí s řidičem i průvodčí, který se snaží pomoci, i když nemluví ani zbla anglicky. Druhý pokus už byl lepší, tak jsme si mohli užívat první podivnosti. Bus po složitých manévrech vyjel z letiště, aby se po pár stech metrech otočil do protisměru, přejel letiště a opět se na ně vrátil. Prostě zajímavé řazení zastávek, které nám zpestřilo prvních pár minut jízdy, pak jsme naštěstí pokračovali do města. Řidič (mimochodem velice moderního busu plného obrazovek a displejů, velký to kontrast oproti Thajsku) jel celou dobu přes dva ze tří jízdních pruhů a permanentně troubil. Semtam někoho předjel zleva, semtam zprava.
Rybář u jezírka s troskama amerického bombardéru a vodotryskem
Po mnoha minutách divoké jízdy, kdy by už evropský dopravní inspektor vyhodil popsaný bloček oknem a spáchal seppuku, jsme na místě. Zastávka poblíž rozestavěných výškáčů a mapa ukazuje do setmělé ulice ztrácející se v mlžné dálce a smradu. Po krátkém pochodu přicházíme k neonům s nápisem shodujícím se s tím, co ukazuje booking. Odbočujeme do ještě ponurejší uličky a nacházíme recepci něčeho podivného, spící člověk za ní samozřejmě neumí žádnou cizí řeč. Chvíli něco dohadujeme a vysvětluje, že musíme někam jinam, že tady je plno (opět mi to připomíná varování z wikitravel na oblíbený podvod). Posunky se domlouváme, že tam sami nepůjdeme, ať nás tam zavede. Spěšně tedy kličkujeme podivnou spletí chodeb a uliček kamsi úplně jinam – ubytování naštěstí existuje, přestože se ukazuje, že se jedná o hodinový hotel. Oproti našim návykům z Thajska navíc ne až tak čistý, ale protože je skoro půlnoc a jsme utahaní z cesty, spokojíme se téměř s čímkoliv.
V kavárnách i restauracích se chodí na záchod přímo k majitelům
Hanoi jsme zastihli v okamžiku přestavby a velkého budování. Ovšem ne socialismu a zářných zítřku, ale ještě většího bizáru až surreálna. Vlající rudé prapory s hvězdou na jedné straně silnice, hákenkrojcy okolo buddhistického kláštera naproti. Billboardy se smějícími se dělníky a srpem a kladivem jako reklama na mobilního operátora (jehož simku s 1GB internetu je tu možné pořídit za cenu našeho skvělého oligopolního T-Mobile „30MB připojení na den“). Sochu Lenina kynoucího vstříc prozářené výloze Gucciho hned vedle McDonaldu.
Lé Nin
Zasloužilé prdelaté matky i štíhlounké mladice divoce křepčící v parcích u reprodukované všemožné hudby – s předcvičovatelem. Rybáře tahající půlmetrové kapry ze smrdících kanálů přímo ve středu velkoměsta.
Mysleli jsme, že je to nějaké hrající si dítě – a on rybář
Zátiší na křižovatce s pasoucími se krocany a horami odpadků vůkol (nejsou tu popelnice, odpadky se házejí na hromady, které nejprve probere sposta recyklovačů a sběračů a nad ránem odvezou popeláři).
Starý krocan a mladí po bitce v obýváku
Chodníky určené k parkování skůtrů anebo jejich rychlému předjíždění naštosované dopravy na silnicích (ne, chodníky jak my je známe tu opravdu nejsou). No a v centru taky turisty a s nimi související businessy jako masáže, suvenýry a předražené pivo. Tržiště větší než na na Olomoucké či v Sapě (teď myslím tu pražskou), plus čističe bot a kolotaxíky. Potkany samozřejmě a Santu za každou výlohou není možné zapomenout, stejně tak Jingle Bells, protože se blíží Vánoce.
Tenhle pán je všude, asi to bude nějakej slavnej komik
Zdrželi jsme se tu jenom pár dní, než jsme vymysleli, kam dále (trochu na sever), nicméně za tu dobu mi hodněkrát vrtalo v hlavě následující: bylo by pěkné sem přestěhovat naše komunisty a vzpomínače na staré dobré časy, tady by se jim líbilo a třeba by zůstali. Anebo by je tu pozavírali, beru obě možnosti jako win/win.
Koh Jum
0Někdy po páté ráno probral neklidný spánek surový zvuk zvonku oznamující příjezd do Surat Thani. Vyhrnuli jsme se s davem přímo na břeh a nechali se odvézt na autobusové nádraží (prodejna lístků dané společnosti), dokonce to bylo v ceně. Koupili jsme „joint ticket“ do Krabi už na Koh Tau, tudíž tu pochopitelně byla jízdenka levnější (viz pravidlo čím blíže kupujete… v minulém postu).
Dodávka nás provezla džunglí na druhou stranu pevniny. Místy byly vidět avatarovsky zarostlé skály trčící z pralesa, příznačné pro tento kus země. Paní na autobusovém nádraží o nás jevila zájem do doby, kdy zjistila, že nám nic neprodá, protože máme alternativní trasu za pomocí místni dopravy. Tak jsme vyrazili hledat modrožlutý songtaew ve směru Laem Kruat. Wikitravel však byla mírně zastaralá, tak byla cena o něco vyšší, proto šofér odolával mé snaze o smlouvání ceny. V součtu jednotlivých segmentů ale pořád míň, než za přímou loď z Krabi (no, přímou – je to trajekt na Koh Lanta, který na chvilku přibrzdí u ostrova).
Převoz
Kousek za letištěm jsme přesedli a pokračovali novou silnicí do džungle. Vše kolem vypadalo nové, zřejmě důsledek tsunami z roku 2004. Konečně všude kolem spousta kokosových palem a banánovníků. Dodávka nás vyklopila rovnou do lodi, kde už bylo několik skůtrů i lidí. I muslimka, která nám cestou radila se smála, že jedeme na její rodný ostrov (myslel jsem, že na zahalené nemůžu jako cizí muž mluvit, ale není to pravda). Tak ještě poslední skoro hodinka na podomácku vyrobené lodi a byli jsme tam. V ráji.
Na obzoru Koh Phi Phi
Malá ospalá vesnička, kde chcípl pes, bělocha nevidět. Místní vykuřují v čekárně, tak smlouvame cenu za odvoz. Nejsou tu moc cesty, tak lezeme na dalšího pickupa, kterej nás po chvíli blátivou a kamenitou cestou veze do místa určení. Šofér tam prý kdysi dělal (cestou zpět se rozvykládal, že to tam poblíž patří jeho bráchovi; cestu tam jsme smluvili asi o třetinu, cestu zpátky už nám domlouval majitel, tak to bylu úplně za polovinu).
Záchod s hvězdným stropem
No a kde že to jsme? V děravých chatrčích, kde dokonce teče voda (hnedka z džungle). Je tu koupelna bez střechy, moskytiéra, ze zápraží výhled na Koh Phi Phi a poblíž bar, tak je to dokonalé! Dokonce se tu i vaří, jen za ceny na místní poměry trošku vyšší, ale jak dobře (Matova žena prý vařila v 5* hotelu v Krabi, jde to poznat).
Pláž
Druhý den jsme si půjčili skůtr a projeli ostrov křížem krážem. A protože jsme neodhadli palivo, tak jsme načerpali ještě i láhev navíc. Takže jsme si motorku nechali i do druhého dne. A rovnou se rozhodli, že tu ještě pár dalších dní pobudem. Sice tu místy byly nějaké resorty, ale skoro nikdo v nich a už vůbec nikdo mimo ně.
Kaučuk
A místní byli zlatí! Usmívali se, zdálky zdravili, mávali, děti za náma běhaly i jezdily na kolech. Ostrov je převážně muslimský, jsou tu dvě velké mešity a několik menších modliteben. Plus jedno svaté buddhistické místo (aspoň co jsme viděli). Prodej jídla je, jako i jinde na pevnině, provozován přímo doma, takže na záchod mnohdy vede cesta přes obývák (víceméně jediná místnost v domě, mnohdy s televizí a betonovou podlahou, na které spí a chladí se děti).
Kokosová pláž
Ostrov je taky plný kaučukových plantáží. Nikdy bych neřekl, že to tak smrdí. Kaučuk přímo ze stromů odkapavá do misek (mnohdy kokosáků), kde tuhne a vyklepává se z nich. Pak se mele, propírá ve vodě a lisuje na všudepřítomných lisech do „desek“, které se suší a odvážejí pryč k dalšímu zpracování – vulkanizaci (více snad brzy na Lesních novinách). Velká část ostrova jsou plantáže, staré plantáže, nebo vykácená místa pro plantáže budoucí.
Kaučukový domeček
Naštěstí tu jsou i kokosy. A kokosová pláž, kam jsme pěšky vyrazili. Napřed jsme se hrdinně probili džunglí a mraky komárů, aby nám byla odměnou krásná pláž s čistou vodou a kokosovými palmami.
Bordel
Při bližším pohledu ale bylo vidět i to moře plastu, které voda vyvrhla a i které tam místní poctivě vyváží. Bylo tu hodně cítit, že odpadky byli odjakživa zvyklí házet do džungle, která si s nimi poradila. Bohužel nějak nepočítali s dobou plastovou, tak se to všude hromadí.
Kokosák
Ale i přes to všechno harampádí se nám povedlo najít kokosák a dokonce ho švycarským nožíkem otevřít! A potom úplně rozmlátit a sníst i dužinu (což vyústilo v moji nemohoucnost a lehkou střevní indispozici následujici den). Nebo za to mohlo nadměrné slunění, kdo ví. Ale užili jsme si to pořádně v ten den!
Koh Tao
0Na začátku bylo všechno růžové a sluníčkové, pak se ale najednou něco ošklivě podělalo a nastalo peklo. Ne, není to zápletka nového hollywoodského trháku, ale cesta high speed catamaranem na Koh Tao.
Spousta lidí se naloďuje, drápou se na horní palubu, vtipkují, křičí… Vyplouváme po zdánlivě klidné hladině, přesto to začíná trochu houpat. Jakýsi Skot stojí vepředu a rozpažuje ruce jako ve filmovém Titanicu, potom rozezpívává horní palubu písní též odtud. Vtipkuje, haleká. Už to háže víc, semtam někdo spadne z lavičky a kutálí se po palubě, skoro se nedá chodit a spousta lidí už vyměnila úsměv za zelený ztuhlý výraz. Lidé postupně mizí z horní paluby a dole před záchody se dělá fronta zombíků. Někteří vrací snídani moři rovnou přes zábradlí za mohutného sprchování mořskou vodou. I zmíněný Skot nenápadně zmizel kdesi v podpalubí a nehaleká. Nicméně po nějakých dvou hodinkách připlouváme na Koh Tao.
My heart will go on
Místním pozdravem je „taxi taxi“, takže dá docela fušku prodrat se davem takto zdravících domorodců z mola pryč. Wifi je tu všude, tak dáváme malý oběd a hledáme ubytování. Ceny nejsou z nejpříznivějších, zřejmě je opravdu sezóna a všechno levné je pryč. Takže máme jakýsi rezort v postranní uličce, kam po chvíli přicházíme. Na dvoře kopou bazén nebo jímku, vedle v garáži někdo skotačí s bruskou, prostě idyla. Večer se otevírá obloha a voda z mraků doslova teče. Z blátivých cest se stávají řečiště a do díry na dvorku se začínají sesouvat stěny.
Potopa
Druhý den po obědě přestala voda téct a dokonce trochu vykouklo sluníčko, tak jsem se vydal na sólovýlet na nejbližší kopec. Vedla tam vybetonovaná cesta, místy s 45 stupňovým sklonem, možná i víc. Nahoře mě nečekaly ani tak výhledy, jako spíš džunglí polykaná různě rozházená těžka technika – asi je při stavbě zaskočily deště a bagr se sesunul se svahem. Cesta se více a více úžila, až skončila jako pěšinka do džungle, která po chvíli též byla pohlcena vegetací. Při slaňováni zpět jsem potkal postarší pár, který šel za mnou, tak jsem je nasměroval zpět. Paní chudák jela úseky s velkým sklonem po zadku a dost padala. Bohu dík, že nepršelo – to by byla jedna obrovská skluzavka. Ostatně chvíli po mém návratu zase začalo.
Skluzavka
Přečkali jsme tu tři propršené noci a poslední den se rozhodovali o dalších třech, protože podle předpovědi mělo přestat pršet. Nakonec jsme se však odtud rozhodli odjet, protože brodit se na ulicích po pás ve vodě, písku a blatě nebylo to pravé ořechové, za čím jsme sem přijeli. V rámci ušetření nákladů na ubytování jsme zvolili přepravu pomalým trajektem do Surat Thani, který vyjíždí v 21h a přijíždí někdy v 5 ráno. Koupili jsme rovnou i napojovací lístek na bus až do Krabi. Cestou se však potvrdilo pravidlo – čím blíže odjezdové stanici lístek kupujete, tím je levnější.
Spací trajekt
Tohle potvrdil i poslední výlet na Koh Tau: chtěli jsme vyrazit na menší ostrov poblíž – s přírodní rezervací. Oficiální odjezdový stoleček s lístky nabízel zpáteční cestu za 500 pro dva. Taxikář poblíž ale za 400 (což už dneska vím, že je taky pořádná darda). A v okamžiku placení za námi přiběhl ještě jeden a snažil se nás odtáhnout, takže by nabídl zřejmě ještě nižší cenu. Ani jeden z prodejců ale nezmínil, že nás na ostrov nevpustí s tou zásobou pet lahví s vodou, které jsme si odběhli koupit. Je to totiž rezervace, kde se platí vstupné 100B na hlavu a všechny potenciální odpadky se musejí nechat u pokladny. Nic to ale nemění na množství plavajícího bordelu kolem ostrova, kdy to člověka nutí přemýšlet, kolik ho vyprodukují místní a kolik opravdu turisté, kteří mají přece jenom aspoň trochu ekologické smýšlení.
Koupačka na tombolu
Takže jsme se trochu vykoupali na tombolu a přeplněné pláži, kde se platí za každý prd včetně lehátka, slunečníku a nesmí se roztahovat ručník, protože tím přece odnášíme písek z ostrova. Pili jsme naštěstí z propašované flašky (je možné koupit předražené pití včetně plastových kelímků a všudepřítomných brček, které vesele plavo okolo) a koukali na výskající Číňany: jejich koupání a šnorchlování spočívá v tom, že na sebe natáhnou záchranné vesty, někdo i neopren, na hlavu nasadí brýle a šnorchl a potom se cákají ve vodě, šplíchají po sobě a křičí, aniž by strčili hlavu pod vodu.
Vyhlídka na ostrově
Naštěstí se to dalo napravit vycházkou na vyhlídku na jednom z ostrovů, takže jsme se pokochali, vyfotili, já našel nový flipflop (naivně jsem si koupil dražší v RockPointu s tím, že něco vydrží – první déšť ale ukázal, že ne) a mohli jsme vyrazit zpátky na “náš ostrov” a večer na pevninu. S ohledem na místní ceny jídla, potápění a taxiků nás zaujala nabídka celodenního šnorchlování i s jídlem za nějakých 600B na osobu, kdy loď objede ostrov (normální cena 2000B), zastaví na 5 místech, půjčí šnorchl (normální půjčovné 100B), přibalí průvodce a zdravotníka a dokonce nabídne cestou i oběd. Díky počasí nám to však nevyšlo, tak to tu nechám na závěr jako tajný tip.
Thajské vlaky
0V minulém blogpostu jsem zmínil, jak všichni přestanou všechno dělat, postaví se a vzdají hold králi. Nuže, poštěstilo se nám to na nádraží, dva dny po sobě jsme se tam otočili v 18h, kdy strážci pořádku zapískají na píšťalky, všichni se postaví a začne hrát hymna. Po minutce se zase všichni vrátí k tomu, co předtím dělali.
Chtěli jsme koupit lístky na jih s předstihem kvůli strachu ze sezóny a obsazeným vlakům, ale nebyl to dobrý nápad. Fronta na předprodej byla nekonečná. Tak jsme šli místo toho raději bloumat do chinatownu. Po setmění jsou uzavřeny trhy se surovinama a mletýma tygříma penisama v postranních uličkách a na hlavní vystrčí jiní prodejci svoje fastfoody, zmrzlinu a sladkosti téměř až do středu ulice, protože proud turistů je na obě strany velmi silný a široký.
Nádražní hala
Zajímavější jsou ovšem trhy přes den (nejen chinatown), protože se tam dá najít prakticky cokoliv: od papírových bot přes sušené houby a vonné tyčinky až po prastará poškrábaná CDčka neznámých interpretů a jiné etnosračky. Plus haldy ovoce a zeleniny v čerstvé i sušené formě, již téměř zmíněné netopýří hnáty a mleté kly z nějakého vybitého druhu nosorožce. Prostě Čína.
Prostě Čína
Ale zpátky do vlaku. Lístek se dá v pohodě sehnat pár hodin před odjezdem bez naprosto žádné fronty. Dokonce byly volné i nějaké spací vagony, ale když už autenticky, tak proč nevzít druhou třídu bez klimy. A že to byla volba dobrá – vlakem procházejí pravidelně prodejci jídla a pití, ale do spacích vagónů nejsou po rozložení postelí vpuštěni. Navíc si cestující v hitláku může užít skoro až k podlaze otevřená okna, při procházkách vlakem i v plné jízdě otevřené dveře a průvodčího kouřícího v jídelním voze přímo pod značkou „zákaz kouření“ – chvíli poté, co si vyžádal od jednoho z prodejců malý úplateček.
Trocha té filozofie
Ale to už tomu mašinfíra dával dekl, až se od kol jiskřilo a do Chumphonu jsme přijeli pouze s cca hodinovým zpožděním. Což jsou všechno parametry, o kterých by se Českým drahám mohlo nechat jenom zdát. Místní prodejci tam už dlouho před rozbřeskem připravují přímo na peróně občerstvení. To ostatně nabízeli i jejich kolegové na předchozích stanicích – rovnou do okýnka vlaku. Což nutně vede k akumulaci odpadků u všech cestujících, protože všechno je z plastu. A co s tím dělat? Inu, šup z okna! To ostatně doporučuje i průvodčí – před náma se prohodili cestující a ti vystoupivší tam nechali pytel brajglu. Pruvodčí těm novým posunkem naznačil, jak to mají “zrecyklovat“ – a hned to letělo.
Čínské knedlíčky
Dali jsme si jakousi snad ovesnou kaši připravenou na slano s játry, hoblinkami zázvoru a koriandrem, vypražené koblihy a kafe kousek od nádraží a za zvědavého očumování potkany ji vsoukali do sebe. Stále mě nutí přemýšlet, jestli by u nás taky tak kvetlo podnikání, kdybychom nebyli sešněrováni pravidly co se přípravy a prodeje jídla týče. Snad ano – a vepřo, knedlo, zelo bychom nabízeli z pojízdné vývařovny přímo na můstku u macochy turistům za zlomek ceny – na truc všem podnikům v okolí.
Druhá třída, příjemné sezení
Podnikaví jsou všichni, aspoň co se turistů týče. Paní na peronu pobíhala s lístkama na trajekt už před čtvrtou hodinou, aby náhodou někdo z nočního vlaku nechtěl koupit cestu u konkurenční společnosti. Tak jsme vzali lístky u ní, v budce si po otevření jenom nechali dát štempl a ofotit pasy (ty chtějí i u nákupu lístků na vlak a vlastně úplně u všeho) a těšili se na transfer do přístavu – společně se stále se zvětšující skupinou dalších a dalších rozespalých turistů, výletníků a cestovatelů. Ale o tom zase az příště.