Čaj s Namem


Noční Hanojí jsme se kolem sochy Lé-Nina vrátili na guesthouse (hodinový hotel nevalé čistoty), abychom mohli ráno vyrazit na autobus směr Thai Nguyen, kde jsme tušili čajové plantáže.
Bus opravdu odjížděl, takže po probití se MPD (Městskou Příšernou Dopravou) kupujeme lístek u okýnka na autobusovém nádraží (za minutu vám to jede) a vybíháme před budovu, kde pouze zjišťujeme, že je obehnaná plotem a k autobusům se nedostaneme. Tak zase zpátky dovnitř a podle největší koncentrace zřízenců v čepicích tipujeme, kde by mohl být vchod na nástupiště. První nám prohlídne lístky a ukáže k turniketu, druhý si prohlídne nás, třetí otočí turniketem, čtvrtý nám ukáže cestu od něj, pátý to všechno kontroluje a šestý je v záloze, kdyby se náhodou některý z nich unavil. U každého nástupního ostrůvku jich potom taky ještě stojí pár.
Co mi to jenom připomíná tohleto...
Co mi to jenom připomíná tohleto…
Průvodčí si nás odchytí a vpustí do autobusu, chvilku ještě koukáme po interiéru a po dalších pár minutách vyrážíme. Vtipkuju, že se bude opakovat situace z letiště, kdy nás autobus povozil okolo. Byl jsem od pravdy však mnohem dál: vyjeli jsme před nádraží, každých pár metrů zastavovali a nabírali další lidi či balíčky, abychom vyrazili přesně na opačnou stranu. Ničemu to ale nevadilo, protože po pár stech metrech autobus zastavil, průvodčí vyhnal všechny ven a nasměroval do jiného busu, v mnohem horší kondici i pořádku. Ten se probil na druhou stranu silnice a konečně vyrazil správným směrem. Krokem, protože pořad naskakovali lidi, průvodčí něco handloval ze dveří (přijímal i vydával peníze a balíčky), takže jsme zhruba po hodině od udaného času odjezdu byli cca 200m od nádraží.
A pro změnu si dáme trochu karaoke!
A pro změnu si dáme trochu karaoke!
Naštěstí to nezabralo další hodinu, abychom se dostali kousek dál a postupně zrychlili. Vpředu hrála telka, kde z DVD řidič střídavě pouštěl teleshopping, místní TV Šlágr a nějakou čínskou telenovelu, která byla snad parodií na ty západní, protože sledovsat to bylo fakt peklo. Místo toho jsem se na chvíli soustředil na způsob jízdy, ale to bylo peklo ještě větší, tak jsem toho po chvíli raději nechal. Pro ilustraci: na vietnamských silnicích platí právo silnějšího, takže přednost má ten, kdo má větší vůz nebo silnější klaxon. A to nejen ve směru jízdy, ale i v protisměru. Dost často se tak stane, že u dělící čáry je motorka odbočující doleva, ale řidič nazná, že se vpravo nevleze a nutně ji musí předjet (nečeká se tu, je to potupné), tak to vezme do protisměru, troubí a bliká a všichni v daném pruhu musí uhnout – do krajnice, na chodník, či do příkopu. Nedivím se, že vietnamci při cestování busem často zvrací.
Čajové moře + čerstvý čaj + horká voda = spokojený Nam
Čajové moře + čerstvý čaj + horká voda = spokojený Nam
Naštěstí jsme ve zdraví přežili a vystoupili v Thai Nguyen. Místní neodbytní taxikáři byli neodbytní jen na oko, tak jsme sedli na polívku (dokonce bez glutamátu) a sondovali, kde přespat. Nabízel se Namův homestay na druhé straně města. Vlezli jsme do prvního MHD busu, který jel zhruba tím směrem, ale průvodčí nám vysvětlil, že jsme špatně, musíme jinam a na další zastávce nás zase vypustil. Milé bylo, že za krátké povezení nechtěl ty barevné papírky s vousatým pánem. Druhý pokus vyšel a byli jsme u Nama – shodou okolností to bylo na místě, kde zastavoval náš meziměstský autobus.
Ruční třídění a zpracování čaje
Ruční třídění a zpracování čaje
Nam je neuvěřitelný chlapík, i to místo. Ubytovna je snad z bývalých prasečích chlívků, ale moc pěkně zařízená a čistá. Bydlí tu spousta univerzitních studentů (Thai Nguyen má prý 21 škol!) a pár cestovatelů, namova rodina, holubi a psi. Ubytování provozuje mimo jiné proto, aby se studenti díky zahraničním návštěvníkům mohli pocvičit v angličtině. Náš nápad vyrazit na čajovou plantáž se mu nesmírně zamlouvá, tak skoro ani nestačíme shodit batohy a už jsou nachystané motorky i on jako průvodce. Když vidí můj vyděšený výraz a argumenty k místní dopravě, bere Katku k sobě a já jedu za nimi sám. Výuka za provozu, naštěstí tu mají helmy a blinkry a někteří je i používají.
Zelený klid kvetoucí zahradní čajové plantáže
Zelený klid kvetoucí zahradní čajové plantáže
Na tomto místě bylo několik odstavců o poznatcích z řízení, nicméně si dovolím je přesunout do samostatného článku a vraťme se k čaji – do vesničky Tân Cương. Přijeli jsme do malinké továrny, kde sušili i balili čaj. Nejznámější vietnamský je především zelený (dá se údajně sehnat i oolong či pu-erh!), který zalévají vřící vodou a získávají tak ohromně silný a trpký nálev specifické travní příchuti (díky kousavosti se mi nikdy nepodařilo rozlišit jednotlivé druhy), který by postavil na nohy i mrtvolu. Čekal jsem obrovské plantáže a veliký zpracovatelský prostor, ale byla to pouze hala se dvěma bubny a třemi lidmi balícími čaj do sáčků, které se dávaly do vakuovačky.
Přehrada
Přehrada
Dostali jsme na uvítanou ochutnávku naservírovanou na moři a studovali ceník. Čaj se tu sbírá výhradně ručně a třídí podruhé i po usušení, takže kvalita není dělena podle velikosti úlomků, ale podle sbíraných částí, velikostí listu a době sběru (tři měsíce v roce čajovník kvete, tak má zpracování prázdniny, jinak se jede nonstop). Strojově sklizený binec tu vůbec není. Od toho se pochopitelně odvíjí i cena. V širokém dalekém okolí tu má každá rodina svoji plantáž, kterou si jednak zpracovává pro sebe a případné přebytky odprodává. A protože nepoužívají žádné pesticidy a pěstování je díky spotřebě přímo v rodině šetrné, dá se říct, že se jedná o bio produkci. Vyrábí tu dokonce i matchu, vše za směšný peníz, tak se zásobíme (pytlíky pro nás plní rovnou z hromady na podlaze a vakuují). Mimo fabriku ještě brousíme přímo k jedné rodině, která si jej zpracovává pouze pro sebe.
Kafe a cigára
Kafe a cigára
Následuje krátká vyjížďka k přehradě a hurá zpátky do města, kde nás Nam nechává u zavřeného muzea a spěchá vyzvednout ženu do práce – skrze obrovská prázdná náměstí, rudé plakáty a budovatelské billboardy. Dáváme si v nóbl kavárně kafe a jerky (rovnou pět balíčků) za drsných 45czk a chvátáme domů, protože máme slíbenou večeři s rodinou. Naštěstí se nám daří cestou sehnat i víno a pár drobností pro děti, tak snad to nebude až tak trapné.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *