Václav Balák

Poslední dva dny se zcvrknuly do jednoho, protože o nezáživné procházce po asfaltu po periferiích velkoměsta se moc psát nedá, navíc se to nedalo ani pořádně vnímat – mozek stále zpracovával krásy předchozích dní a jen těžko se mohl vyrovnat s tak prudkou změnou.

Trasa na Everytrail

Probral jsem se na mezi pár mil západně od Heddon-on-the-wall, sbalil si svých pár švestek a vyrazil. Z ranního skládání se už stala pouhá rutina a docela těžce jsem nesl, že tohle venkovní skládání je zřejmě poslední v rámci tohoto výletu. Plán na Skotsko ani Irsko ještě sice nebyl úplně jistý, ale tušil jsem, že se budu poflakovat už jenom po hostelích.

Těsně před Heddon-on-the-wall jsem přecházel po mostě dálnici a na něm stál děda s malinkým vnoučkem a mávali dolů na auta. Když jsem procházel kolem nich, jeden tirák zatroubil a radost toho dítěte mě dostala. Jak málo stačí k tomu udělat někoho šťastným, taková drobnost, jako pohnout rukou směrem k ovládání klaxonu a capart z toho bude mít zážitek na celý den. Řekl jsem si, že to zkusím taky – každý den nějakou malou drobnost…

Přede mnou Newcastle upon Tyne, "konečně"

Ve vsi jsem poobědval sendwich s kouskem krávy a spláchnul to konví čaje a vyrazil dál. Prodejna byla čistě lokální – místní produkty (od potravin až po mýdla), velké chladicí boxy plné surovin, ze kterých majitelka vytvářela na počkání různé druhy sendwičů a balíčků. Cesta dál vedla k řece (Tyne), ze které byl mnohem větší macek, než který jsem překračoval několik dní nazpět. Bohužel zmizela stezka, na kterou jsem byl zvyklý a objevila se kombinace zpevněných štěrkových cest a vyasfaltovaných cyklostezek, navíc hodně frekventovaných, takže klid a pohoda byly ty tam.

Čím blíže centru Newcastle jsem byl, tím více bylo lidí, únava stoupala (jednotvárné okolí, tvrdý povrch), hladina řeky klesala (odliv)… Takže jsem byl velmi rád, že jsem se dostal na hostel, rozložil stan na usušení (a zablokoval tak nouzový východ), dal si sprchu a sehnal fish and chips, které jsem zdlábl přímo na pryčně. Od sympatické Mexiko-slovensko-rakušanky jsem dostal kastl zbylých piv a od majitele pozvánku do hospody, ale než nastal večer, tak jsem vytuhl jako nemluvně .

Tyne při odlivu

Poslední den v Anglii jsem chtěl dokončit to, co jsem začal – procházku podél Hadrianovy zdi. Nechal jsem batoh za nekřesťanský peníze v úschovně na nádraží a vyrazil na východ podél řeky.

Trasa na Everytrail

Ve městě se dalo najít pár zajímavých míst, ale dál to stálo za těžké nic. Nejzajímavější byl asi překlápěcí most, na který jsem koukal z nejvyššího patra tam stojící galerie moderního umění, jejíž expozice mi ovšem mnoho neřekla.

The Sage Gateshead and Gateshead Millennium Bridge

Stavby, zbořeniště, průmyslové oblasti… a když jsem se po několika mílích dostal až k opravdovému konci Hadrianovy zdi, tak jsem to vůbec nepostřehl a prostě jsem ten „úžasný bod“ přešel. Potvrdil jsem si tak, že „cesta je cíl“ a opravdu mi nejde o to někam dojít, ale prostě jít. Příště přímo v rámci putování poslední den neplánovaně zruším a věřím, že o nic nepřijdu. Nebo půjdu pořád dál a dál…a nebo si půjčím kolo. Teď už ale vzhůru do kraje palíren a kostkovaných kiltů!

Východní konec Hadrianovy zdi - kde nic tu nic za velké vstupné

Rano bylo bolestne – svinsky bolestne. Mozna by bylo mene bolestnejsi, kdybych spal v botech a kdybych si byval nedaval vecerni sprchu, protoze nohy by mozna nezvetsily svuj objem dvakrat. Respektive chodidla – puchyre mezi prstama natekla chodidla, no fuj. Mel jsem problemy se dopajdat do prizemi na snidani. Ale kdyz uz jsem tam byl, tak jsem si dal nasup: vajicka na mozecek, k tomu houby, grilovana rajcata, baked beans, chleba s marmeladou, chleba s medem, chleba s nutelou, kafe, caj… asi jsem vypadal nenazrane. A konecne jsem se dozvedel, jak se rika priborum –  utensils (respektive nadobi obecne, aspon po te snidani – ja byl zvykly na dishes a mozna na cutlery u priboru).

Trasa na Everytrail

Kazdopadne je dneska jasno, ze boty neobuju, ani kdybych chtel. Takze konecne prisel cas na sandaly, naastesti pocasi bylo vyhovujici. No a protoze si nozky pravidelne sypu pudrem (vojenskym), tak do nich sandaly, abych to vsechno hned nesetrel ve vlhke trave. Volba padla na ty tenke moiry, abych je vyzkousel v neuzavrenych botach. Takze nahazuju batoh a pajdam vzhuru na hreben, ze ktereho jsem minuly vecer s velkou slavou sesel. V pulce vystupu s nadavkama ponozky sundavam a jdu naboso, protoze jsou hnusne neprijemne i v tech sandalach (a ja si v nich navic pripadam, jak blbec). Po par krocich ale nadavam nanovo, protoze jsem vychytal hodinu, ve ktere chodi nahoru davy turistu. Nekonecne davy – had tahnouci se od nevidim do nevidim, vsichni hole, male batuzky, picifuky vsemoznych znacek a vuni, cigarka, fotaky, hluk, deti…fuj! Davam jim naskok – pet minut, deset minut, patnact minut…a jdu za nimi, abych je v prvnim kopci postupne zacal predchazet, pokud se teda na uzoucke cesticce nad propasti kolem s velkym batohem dokazu prodrat.

Crag Lough u zdi

Mijim Crag Lough – jezro s labutemi, kde jsem na zaklade mapy puvodne planoval travit noc a to vcetne provadeni hygieny a smeju se tomu, jak hloupej napad to byl. Je to takova tun pod skalou s farmou pobliz, tady by hrozil leda pruser a ne pekne vyspani. Pro zmenu splhacka nahoru a dolu a po chvili se smerem k severu oddeluje Pennine way, ktere jsem se chtel puvodne drzet do narodniho parku Northumberland a ke Skotske hranici, nakonec jsem si to ale rozmyslel a prihodil misto pesiho pochodu par dalsich zajimavych destinaci do dalsi casti tripu a dale se drzel do dali se klikatici cesty okolo zdi.

Odpojujici se Pennine way

Ta me privedla k dalsi pevnosti – Housesteads Roman fort. Predtim jsem vsak potkal parek duchodcu a dal se s nimi z nejakeho duvodu do reci a z pani vypadlo, ze pochazi ze slovenska a uz pres dvacet let zije v britanii. Pan na nas ziral nechapave, kdyz jsme najednou zacali drmolit Cesko/Slovensky, tak jsme radsi prepli zpet a poprali si stastnou cestu. V pevnosti probihala show – rimsky vojak v brneni tam buzeroval male deti v plastovych brnenich s drevenymi meci, z nichz nektere spustily brek a prchaly k rodicum. Koupil jsem si v pokladne krasnou brozurku na kridovem papire o hadrianove zdi, at mam aspon neco na pamatku krome bolavych nohou, nacpal do sebe vybornej flapjack a kafe a vydal se dal – davat za vstup mezi par sutru dvojnasobny mnozstvi penez nez za tu brozurku a kafe se mi opravdu nechce.

Vojak s civilistou

Tak nejak zacina byt citit, ze akcni cast konci. Mizi lide, mizi kopce, ovce a cesta prede mnou zustava, bohudik! Objevuje se rovina – jak horizontalne, tak i vertikalne. Spolu s ni i pochod podel silnice a nutkani mocit, ktere potvrzuje starou znamou zkusenost, ze to neni vhodne provadet u elektrickeho ohradniku. Tak aspon sedam pobliz, odpocivam a cpu do sebe posledni balik octovejch chipsu z multipacku. Zed je opet pryc, je videt akorat „vallum“ a dobytek kolem. Jedina zajimava vec je ta, ze louky zacinaji vlhnout mnozstvim potucku a bazin, v jednom se omylem koupu (kdyz kameny pres louzi nejsou tak stabilni, jak se zdaji byt) a sestupuju k udoli s rekou Tyne – konecne. Tenhle potucek me dovede az k severnimu mori. Dalsi protijdouci skupine vysvetluju cestu a pripravuju je na to, ze se maji na co tesit – nahoru, dolu, nahoru dolu – jako prichozi na zacatku cesty informovali me .

Nezletily vojak nad Tynem

Tato cast cesty je opet po silnici, zacina se docela prudkym sesupem dolu – po dvaceti dnesnich kilometrech po mekkych pastvinach s baglem na zadech je to docela sok pro kolena, navic jsem vyhladovely a nikde kolem zadna otevrena hospoda. Takze vzhuru pres reku na druhou stranu a smer obec Wall. Tady uz jenom po uzoucke krajnici, v jednom okamziku malem smeteny autem. Ve Wall by mela byt hospoda – ve stylu „na konci vesnice stoji nas barak“ – a taky ze je, takze si cpu nacka ve velkem stylu vybornou chalkou za zlomek ceny, nez na jakou jsem z predchozi pouti uvyklej.

Stromek na obci Wall

K jidlu samozrejme nejake to pivecko a protoze jsem se odklonil od Hadrianovy stezky, tak zjistovacka od mistnich, kudy-tudy-na Fallowfield farm a dale do slibeneho kempu. Jednoduse – porad nahoru. Shodou okolnosti jsem vychytal cas krmeni dobytka, takze jsem ze zacatku doprovazen nejprve hladovymi pohledy krav a byku, ve fazi nasledujici jdu v sevrenem siku s hlavama na ramenou a fialovymi jazyky vsude kolem, dokonce se az bojim zastavit, takze fotak vytahuju az za branou, kde uz tech jazyku a tesnosti tolik neni.

Mlsne kravy

Z Fallowfield farm uz je to jenom park kroku do kempu, kde me smeruji nejaci holandane (moc zajimavy par – zachovala blondynka a muslim-like typek ve vataku s vyrazem „mam na sobe bombu“), o kterych jsem si myslel, ze jsou majitele, tak jsem se smele ubytoval a az potom mi doslo, ze se nemuzu dostat do sprch, ze to asi majitele nebudou . Takze jeden telefonat a dostavam nekolik nalepek, pristupovy kod do sprch a dotaznik o spokojenosti s tim, ze se mam stavit zaplatit a poresit detaily rano – sweet! Dnesni faze byla zase o neco delsi, nez ty predchozi, tak nechavam v koupelne u zasuvky baterku, uzivam si sprchu a zaplouvam do spacaku odpocivat na predposledni usek prechodu Anglie.