Bangkok
0Existuje spousta věcí, které jsem chtěl vždycky videt: Putinovu rezignaci, nekonečně rostoucí ekonomiku, Kima rozsápaného žraloky či dav lidí, který v jediném okamžiku přestane dělat co dělá a vzdá čest vladaři. Hail to the king, baby!
Ale pěkně popořadě. Můj plán, co se týče Asie, bylo původně především focení jídla a soupis receptů, ale za takové fotky bych si po návratu vysloužil minimálně půlrok v karanténě – vaření nad kanálem je standard, naštěstí se vůně sraček neodráží ve vůni a chuti výsledneho pokrmu. A že ty vždycky stojí za to!
Hodně jsem se příletu děsil, přece jenom z počínající zimy do tropů, nezní pro milovníka zimy jako příjemný výlet. Klima na letišti po příletu bylo nicméně docela příjemné, i do metra se člověk pořád dostane v pohodě, ale když už je nucen opravdu vystoupit mimo klimatizovaný prostor, dostane horkým mokrým hadrem přes hubu. A pak hned z druhé strany ještě jednu všudepřítomným smogem. A kdyby to náhodou pořád bylo málo, dorazí jej houf tuktukářů: “hello sir, taxi?“
Bangkok byla původně vesnička na břehu řeky Chao Phraya, až král Taksin Veliký rozhodl ji proměnit v hlavní město s názvem Thonburi. Král Rama I jej následně přejmenoval na Krung Thep, Město Andělů, což je začátek mnohem delšího názvu, který je dokonce zapsaný v Guinessově knize rekordů jako nejdelší existující název (กรุงเทพมหานคร อมรรัตนโกสินทร์ มหินทรายุธยามหาดิลกภพ นพรัตน์ราชธานี บุรีรมย์อุดมราชนิเวศน์มหาสถาน อมรพิมานอวตารสถิต สักกะทัตติยะวิษณุกรรมประสิทธิ์). Přestavbu dokončili králové Rama IV a V, kterí ze strachu před možnou kolonizací západními mocnostmi někdy v 19. století nechali zasypat původní vodní kanály a začali se stavbou silnic, aby stát modernizovali dle západních standardů.
Pár kanálů naštěstí ještě zůstalo, takže je možné využít rychlé a levné dopravy lodí, protože ulice jsou permanentně ucpané. Či si dát romantickou procházku podél, ovšem fakt je to kanál – ve smyslu stoka. Na mnoha místech je vidět protíkající potrubí s minimálně šedou vodou. Když potom člověk sedí v lodi a pravidelně dostává spršky do obličeje tak mermomocí přemýšlí, na které očkování zapomněl a jestli má dost černého uhlí a slivovice. Přes to všechno (nebo právě proto) je projížďka kouzelná: střídající se téměř slumy s ploty a stěnami z úplně všech myslitelných materiálů nádherně kontrastují s moderní zástavbou výškáčů ze skla a betonu. K tomu průvodčí běhající po vnějšku lodi jako opice – v žabkách, nechtěl bych tu dělat OZBP školitele.
Vlastně bezpečnost se tu vůbec moc neřeší, v koupelně visí nad sprchou průtokový ohřívač připojený zakroucenými dráty a pojistka je tamtéž. Trať z hlavního nádraží vede obytnou čtvrtí, kde přímo na náspu si hrají děti a přiléhají všudypřítomné streetfoody. Vlaky a autobusy jezdí s otevřenými dveřmi (bohudík) a člověk tak minimálně v nočních spojích přemýšlí, kolik podnapilých farangů už takhle asi bylo vytroušeno.
I když je pravda, že ti moc veřejnou dopravou nejezdí – obývají hotýlky přímo na hranicích red light districtů, aby nemuseli holky (či holkokluky) tahat daleko. Je to divné, ale vypadají všichni stejně, už snad desetiletí a víc (vzdělával jsem se před cestou i na starších dokumentech). Poznávacím znamením je mírná pleška, občasný pupek, široké kraťasy a v nich zastrčené polo či košile a přes to ledvinka. Doma už jim není přáno a výlet sem vyjde jako dvě návštěvy vykřičeného domu, tak proč se každý večer nevodit s křehounkými krasotinkami pod každým ramenem. Či v případě těch ještě zešedlejších a s opravdu velkým pupkem aspoň nehodit pingpongovým míčkem.
Ale dost už toho, uzavřu to dvěma praktickými tipy: taxíky jsou v noci mnohem levnější, než tuktuky (aspoň na větší vzdálenosti). A nevěřte autobusovým jízdním řádům v google maps. Čas nesedí nikdy, občas ani trasa.
Medvěd v Kachním průsmyku u Mamutích jezer
08 years ago
by shmoula
in Severní amerika
Prásk! A znovu, prásk! Někdo po mě háže šutry? Ale kdepak, to ze stromů padají šišky! Objekty velikosti lidské hlavy mlátí o zem v těsné blízkosti peroucích se veverek a ty to nechává úplně chladný. Mě ne, takže si pro výrobu snídaně vybírám gril, kterej není přímo pod stromem, teda kdyby to šlo. Jsem na Earthquake fault (klikni!), kousek severně od Mamooth Lakes, kde do sebe cpu vydatnou snídani před hikem na Duck Pass. Dá se tu snídat v klidu, protože kolem není elektrickej ohradník proti grizlyům. Jen ty veverky a meteority, teda šišky.
Na trailheadu jsem skoro nenašel místo na parkování, je tam několik velkejch parkovišť a všechny plný, kam tady ty lidi chodí… Za chvíli to zjišťuju – “takyhikovat” – předbíhám spousty turistů funících do kopce v suprovým, novotou zářícím outdoor oblečení táhnoucích spousty vybavení. Vypadá to, jako by si tu dali sraz všichni redaktoři outdoor plátků z celý ameriky a chystali si recenze. Na druhou stranu je pozitivní, že jdou ven a nedělají v tom selfíčka doma u zrcadla. V protisměru chodí opravdoví výletníci – tu dva fotříci s dětma, psem a spacím vercajkem, tu otrhanej lumbersexuál s udicí a podivným tlumokem…
Šplhám výš a výše, i když to není takový peklo, jak jsem si původně myslel – největší část stoupání za mě vyřešilo auto. Je to ovšem stoupání dostačující, protože brzy končí řídkej borovej les a nastupuje horskej terén s modrou oblohou a pálivým sluncem nad hlavou a pouští za zády. Kulisu zla dokreslují ty zástupy hlasitě mluvících a halekajících lidí, naštěstí však s rostoucí výškou řídnou a naopak přibývají neuvěřitelný výhledy.
V sedle se konečně trochu vydýchávám, ale na druhé straně se nebe zrcadlí v čemsi obrovským dávajícím tušit, že to bude i pěkně studený, tak nemůžu přestat myslet na koupel, kterou záhy realizuju. Vypadalo to studeně, ale bylo to Opravdu Studený. Hodně studený, chladnej vítr tomu moc nepřidal. Ovšem osvěžující a jako bonus už nesmrdím sírou (ale rybinou). Všude kolem jsou v kleči ukrytý spousty stanů a jejich nájemníků – s udicema.
Udici nemám, tak dávám sardinky a dvacet na šutru u břehu a cestou zpátky se zakecávám s podobně žasnoucíma lidma, jako jsem byl já, když jsem vylezl do sedla – už to není “your english is very good,” ale “are you local?” Asi to dělají ty sandály a holej spálenej pupek.
Zabral jsem kámen u cesty pro trochu odpočinku a vzdálení se skupince přede mnou a pustil se do psaní poznámek z výletu, když periferním pohledem vidím pohyb na cestičce. To je ale velkej pes. Nedá mi to a podívám se, kdo ho tu nechává bez vodítka – a on je to MEDVĚD! Ještěří mozek se nezdá – najednou stojím na špičkách, držím odjištěnej sprej a cosi mu vykládám. Podívá se na mě pohledem někde mezi omluvou a smutkem “už ani tady nemůžu bejt” a pomalu se šourá do křoví směrem na druhé straně cestičky. Teda, tohle bylo zatím nejtěsnější setkání – mnohem blíž, než je nějaká bezpečná vzdálenost – snad nějakejch pět metrů. Uvědomil jsem si, že jsem před chvílí obědval ty sardinky (rukama) a pak po sobě matlal studenou vodu (těma stejnýma rukama), takže jsem ho mohl lehce zmást, že jsem ryba na šutru. Naštěstí jsem hluboko ve vnitrozemí a ne u pobřeží, takže byl chlapec spíš na bobule, než na ryby. Chvilku to rozdejchávám, dokud se mi hlas nezmění zpátky na vlastní (z hlasu Petra Bajzy) a pokračuju dolů – oslavit to setkání burgerem.
S plným žaludkem zdravé americké stravy vyrážím na krátkej podvečerní přejezd k Mono Lake. Slunce pomalu mizí za vrcholky po mé levé ruce (kde jsem ještě před chvíli šplhal) a k vyhlídce nad jezero se přehoupávám v okamžik, kdy jeho zbytky natahují světelné ruce nějakým kaňonem po té žlutavé pláni kamsi k východu. Skrývám se kdesi v pouštním porostu, oslavuju dnešní hike plechovkou jídla a piva a užívám si dispersed camping pozorováním hvězd. Dobrý to bylo, pro změnu!
Na kafe do Nevady
08 years ago
by shmoula
in Severní amerika
Vstávám něco po páté. Hvězdy pohasínají, jen srpek měsíce zůstává na blednoucí obloze. Pomalu se objevují vrcholky hor, aby záhy rozehrály symfonii barev. Lusknutím prstu se celé údolí zalívá světlem. Komáři užívají jednu ze dvou částí dne, kdy můžou hodovat. Válím se v horké vodě, koukám na hory a je mi fajn.
Namísto zpátky do hor vyrážím směr Nevada, protože se mi poušť líbí čím dál tím víc. Nezvykle kroutící se silničkou přijíždím do Bentonu, kde zahýbám vlevo a po pár mílích se ocitám na hranici. Pořizuju pár fotek na všechny světové strany a protože začíná peklo, otáčím auto zpátky – k těm horám, nejprve směrem na Bishop. Projíždím jakousi kontrolní stanicí, kde jenom říkám, že před pár minutama jsem jel druhým směrem jenom kouknout na hranici, paní se usmívá a přeje mi šťastnou cestu – žádné podezřívavé pohledy a šacovačka auta, protože přece určitě kecám. Takhle teda vypadá ta presumpce neviny!
Zpátky v Bentonu zastavuju u benzínové pumpy, kde dávám kafe a chvíli tohle místo, kde se zastavil čas, obdivuju. Naughty by nature ozývající se z auta pěkně dokreslují atmosféru, do které kdosi místní navrhuje, že by se měl někdo jít podívat na kamion opodál, protože tam stojí nastartovanej už dva dny. Šerif v téhle díře není, tak šoféra s možným infarktem někdo objeví až o pár dní později. Fotím, užívám stín a moc bych si přál mít koně nebo aspoň kožený kalhoty, abych se mohl prodírat bodláčím v poušti. Pokračuju na jih, okolo obrovské zavlažovací systémy kropí poušť, nad ní se zlověstně zvedají rozpálené kulisy z Mad Maxe a prach. Jakási šipka lákající na železniční muzeum mě přiměje opustit hlavní silnici a odbočit, navíc už nemám vodu.
Železniční muzeum v Laws je zbyteček po trati, která na přelomu devatenáctého a dvacátého století spojovala Mound House (NV) a Keeler (CA). V době, kdy tu neexistovala žádná silniční síť a pouze pár prašných cest vedlo pouští, to musel být malý zázrak – sednout do stíněného vagonu a vézt se po hranici Death Valley, nebo si nechat odvézt úrodu – tenkrát tu byly farmy, všude okolo Laws. Vykládá mi to v jednom baráčku – součásti expozice – paní v čepečku. Potom Los Angeles skoupilo ve většině údolí práva na vodu a tak se poušť rozšířila i do Narrow Gauge.
Údolím se kdysi klikatila Owens River, která byla v roce 1941 přehrazena a vzniklo tak Crowley Lake – největší nádrž na prvním „Los Angelském akvaduktu“ a jeho objem údajně vystačí pro milion obyvatel Los Angeles (což je tuším cca desetina). Hráz jezera, Long Valley Dam, je současně hydroelektrárnou, která zásobuje východ Sierras a část Los Angeles elektřinou.
Po pár hodinách v muzeu jedu dál, všechna okýnka dokořán. Teploměr ukazuje 84 stupňů Fahrenheita, což je necelých třicet celsia, ale asi to je tím ostrým sluncem, protože mi přijde, že podobné vedro jsem ještě nezažil. Horký vzduch nad silnicí vypadá jako olověné kaluže, které se rozstříknou, když do nich najedu. Bishop, konečně pořádná silnice. Hučím si to zpátky na sever, z boku fouká šílený vichr, který si autem pohazuje jako hračkou. Taky nese smrad – ty všudepřítomné žluté pouštní kytky smrdí jako kombinace pelyňku a zaschlé moči.
Jsem zpátky poblíž místa, kde jsem dneska spal a hned o dvě míle dál točím na Hot Creek. A protože mám spoustu času, tak mám v plánu to tu celé prolízt. Z informačních cedulí se dozvídám, že jsem vlastně dneska spal vprostřed obrovské kaldery (15×10 mil), ve které na mnoha místech vyvěrají horké prameny a místy tvoří i horké potoky či říčky, kde teplota během dne kolísá klidně o nějakých 50 stupňů celsia. Od roku 1968 se tu údajně uvařilo 14 lidí, přesto je na webu spousta fotek dalších odvážlivců, kteří se tu koupou. Horké, barevné a taky neuvěřitelně kýčovitě fotogenické místo, i bez HDR. Odlovuju pár kešek, pozoruju jeleny skrývající se před hordou návštěvníků a po chvíli prchám taky – pryč z toho vedra a prachu. Po šotolině tomu dávám co to dá – vstříc horám, směr Mammoth lakes.
Jakmile odbočím z 395 highway, krajina se mění, najednou jsem vprostřed borových lesů. Místo zimních radovánek pro obyvatele Los Angeles – nejbližší horské středisko k tomuto city. Povinná zastávka na informacích – osondovat, kam zítra vyrazit – a ranger mě dostává: “můžeš kempovat kdekoliv, pokud to bude aspoň dvě míle od města,” “ne, nepotřebuješ fire permit, prostě si zapal oheň,” “tohle je všech, je to national forest.” Přesto se mi oheň v tomhle suchu dělat nechce, tak hledám nějakou bbq základnu. Zatím jsem se akorát ztratil a našel Horseshoe Lake, kde od zemětřesení v roce 1989 vyvěrá oxid uhličitý, takže je obklopeno mrtvými stromy a varovnými cedulemi, místy i zábranami ke vstupu. Jde poznat, že jsem stále na okraji obrovské sopky.
No a protože jsem se zařekl, že budu brát stopaře, tak beru dva místňáky od jezera dolů, i když vypadají podezřele. Poradí mi pár míst a neustále děkují za svezení, prý vůbec nečekali, že je někdo vezme, protože amíci se bojí. Čechy tu prý taky mají a jsme skvělí!
Bbq area tu je u fotbalového hřiště, kde odpoledne probíhal nějaký přátelák a rodiny zúčastněných teď sedí a grilují. Já griluju fazole a přemýšlím nad burgrem, když najednou se ozve “what about all those leftovers?” Takže dostávám tři burgery, homemade těstovinovej salát a hromadu zeleniny. Dej, dostaneš. Jen si moc nechtějí povídat. Děcka běhají po hřišti a čutají, občas jim míč skočí ke mě, tak si taky kopám. Pupkatej fotřík s knírkem a mexickým přízvukem opodál se nemůže dočkat, až jeho žena dotelefonuje, tak s úsměvem od ucha k uchu taky tajtrlíkuje po hřišti. Příjemná podvečerní atmosféra tady, pro změnu se mi tu moc líbí.
Vyrazil jsem zpátky do města, abych vychytal Starbucks kvůli interwebům (a kotli zeleného čaje) a díky tomu jsem se nachomítnul k festiválku. Jako už jinde mi přijde, že tu kapely hrají stejnej repertoár – AC/DC, Steppen wolf a podobně. Nedá mi to a dávám si pívo, takže dneska už nikam nepojedu a v divočině taky spát nebudu. Usínám pár ulic od pódia a pro lepší spaní poslouchám muziku. Kultura v horách, to je ale milé překvapení!
HOWTO export private key from bitcoin-qt
2I’ve been struggling with exporting my private key from bitcoin-qt a little bit, so now when I successfully done it, I’m going to describe those steps here. I had old wallet.dat and switched to Electrum wallet, but after MININGCO.ETF closure I received some funds into my old wallet, so there was need to get them out. First I was trying to use PyWallet, but without any success. So I did it with CLI access to bitcoin-qt wallet. Here we go:
- Download and unpack bitcoin-qt wallet,
- move wallet.dat to ~/.bitcoin directory,
- create bitcoin.conf in ~/.bitcoin directory and define rpcuser= and rpcpassword= in it,
- run ‚bitcoind -server‘ in terminal,
- unlock the wallet for 60 seconds like ‚read -s wp; ./bitcoin-cli walletpassphrase „$wp“ 60; unset wp‘,
- and finally dump private key ‚./bitcoin-cli dumpprivkey 1MyBitcoinAddress‘, which is written directly to terminal,
- lock the wallet ‚./bitcoin-cli walletlock‘.
Now it’s possible to copy private key and import it into Electrum or another wallet software (or give it to someone :)).
Příjezd do pouště
08 years ago
by shmoula
in Severní amerika
Dneska musím přejet na druhou stranu Sierra Nevady, takže to vidím jenom na nějaký kratší výlet chvíli před koncem dne. Dávám si na to ale pořádnou přípravu – v sedm stojím frontu na sprchu v kempu poblíž a těch $5 bych nemohl utratit lépe.
Přejíždím na BBQ parkoviště hned pod El Capitanem a můj parkovací manévr snad vůbec neruší koloucha, který vylizuje jeden z roštů. Zabírám si pro sebe ten vedlejší a na včera ukořistěném dřevěném uhlí chystám pro změnu ovesnou kaši. Banda Brazilců přibrzdí poblíž, vyfotí si po noci ztuhlé skály ozářené vycházejícím sluncem a zase mizí, mizím taky.
Šplhám ven z údolí cestou, kterou jsem sem přijel a moc se mi nechce, ještě bych tu zůstal a hrál si na Ansela Adamse. Ale ještě je přede mnou dlouhá a určitě pěkná cesta. Zpátky na 120 silnici odbočuju na východ – směr Tuolumne Meadows a Tioga Pass a začíná kolona. Ze začátku proto, že v nudných partiích je kvůli údržbě silnice průjezdná jenom jedním směrem, v čase následném proto, že všichni jedou pomalu a kochají se. Na Olmsted pointu jsem musel zaparkovat a jít se projít, abych vůbec nějak vstřebal to, co bylo okolo pod modrou oblohou. Z vyhlídky byl v dáli vidět Half dome a jako mravenečci lidi lezoucí na něj. Lysiny kopců okolo údolí mířícího tím směrem dávaly tušit, že to zas tak daleko nebude a dalo by se to za odpoledne ujít (nebýt varovných nápisů, že tuto trasu není možné projít, ani s kompletní horolezeckou výbavou).
Další krátká zastávka je u Tenaya Lake – co by kamenem dohodil z Olmsted point. Nějak jsem si řekl, že nebudu spěchat a do pouště přijedu klidně až potmě, však přespat se dá kdekoliv. Protože jezdím naboso, rovnou z auta vyskakuju do chladivé vody a směju se dvěma asiatům pořizujícím selfies vedle sebe. Fotím sebe, nebe, vodu a jiné asiaty a nutím se pokračovat dále do Tuolumne – nutně potřebuju hike někde stranou dění! Kruci, proč musí všichni okolo tak strašně hulákat a křičet?
Tuolumne Meadows hostí hory lidí, tak se jenom krátce zastavuju na informacích (babča je dobrovolnice, její rodina prý pochází z česka, ale ona už česky nemluví) s dotazem, jak co nejrychleji v rámci jednoho odpoledne nechat tyto davy daleko za sebou a užít si trochu klidu. Dostávám tip na Dog Lake a cestou na Lembert Dome. Opět tu jezdí autobus zdarma a vychytávám akorát čas jeho odjezdu, tak provádím rychlý přestup a mapu studuju až v buse. A už šlapu na troud vysušeným borovým lesem vzhůru (potkávám pár, který jsem potkal předešlého dne a šokuju je oslovením jménem – nějak mi zůstalo v paměti, přestože jsem je jenom míjel – proč si takhle nedokážu zapamatovat jméno při představování, to netuším). Záhy už zdolávám dome – je to takový rozpálený pecen chleba, který by se snad i dal seběhnout dolů. Dělám spoustu panoramatických fotek a kochám se pohledy do všech světových stran, tady bych velice rád zabil výletováním celý podzim!! Žízeň zaháním pivem (no nedívejte se na mě tak – koupil jsem ve Wallmartu výhodně basu a rozpočítal ji na 2ks denně, navíc vitamíny) a okamžitě na rozpáleném kameni usínám! Po chvíli mě budí dorážející chroust či co, tak pokračuju směrem Dog Lake a přemýšlím, jaký to asi musel být pocit – probíjet se tímhle neprostupným lesem jako jeden z prvních objevitelů tohoto místa – celá tahle neevropská nádhera kolem.
Příchod k jezeru mi vyráží dech – modrá plocha zrcadlí lesy vůkol a chomáče cukrové vaty na horizontu a současně polyká v sytě modré hloubi paprsky slunce pochodujícího po modré obloze. V dáli se tyčí tři vrcholky – každý úplně jiný. Okamžitě sundávám sandály a brodím se trochu bokem od stezky (možná by se to dalo přebrodit i napříč) a po chvíli nacházím koutek s ulomeným stromem, na který s nohama ve vodě uléhám a obědvám lunchmeat (prej je toho šest porcí, pche!) a relaxuju. Na koupání to není, je tu docela zima, anebo jsem se cestou málo zahřál. Po chvíli vytáhnu nohy z vody a ejhle – moje první pijavice. Přemýšlím, jestli se to má posolit, ale protože bych na ni mohl nasypat leda instantní polívku, tak cvrnknu . . . a nic. Cvrnknu víc, slimejš odletí a ze mě se hrne krve jako z prasete, kdo by to byl řekl? Nebudu jim tu krmit slizouny, tak se pouštím na cestu zpátky – cestou na sebe s důchodci z tepla vyplazujeme jazyk a smějeme se :).
Od auta pozoruju, jak opravdu někteří jedinci scházejí a vycházejí dome rovnou z parkoviště, nemusí to být špatný trénink. Pouštím chlápka se zásobovacíma mulama a vyrážím na Mono Lake, ale nemůžu se ubránit potřebě stále zastavovat a kochat se. Projíždím sedlem Tioga Pass a přede mnou otevírá náruč Nevada. Vrhám se jí vstříc když najednou mi z rádia začne Dylan vykládat o panu Jonesovi – sedl, jako prdel na hrnec. Abych to přechroupal dávám tankovací zastávku, dolívám kafe a stáčím na jih.Úplně jiná krajina se po chvíli mění v ještě jinačí.
Na vytipovaný spací flek přijíždím pět minut před západem slunce společně s vytím kojotů z pouště, akorát mi to vychází na pár fotek v končící golden hour. Je tu už jeden okupant a po chvíli přijíždí druhý, ale jsme všichni očividně samotáři. Jeden hraje v autě na kytaru, druhý se zašil s lampou červenýho do termálního pramene a já se plížím nocí okolo a myslím na Fallout. Všude neuvěřitelně žraví komáři, tak se vracím k autu a děkuju si za prozíravost a 98% deet, snad mi to nesežere oblečení: jako mávnutí kouzelným proutkem!! Plán na ráno je jasný – vstát před východem slunce a naložit se do pramene. Po večeři vyrážím na krátkou procházku – pro kešku na kopec – a přemýšlím, jestli tu jsou chřestýši – nejenom když šátrám v hromádce kamení, ale i když se proplítám tímhle trnitým šílenstvím okolo.
Připadám si jako Malý princ – stojím vprostřed pouště se zakloněnou hlavou a očima vyvalenýma na hvězdnou oblohu. Devět hodin a je naprostá tma, docela nezvyk – to ty kopce, už v osm není skoro vidět. Kochám se tím miliony let starým světlem za kokrhání kojotů, nový a nezvyklý zážitek – noc v poušti. Na horizontu všech světových stran se tyčí siluety hor proti hvězdné obloze, zastavte někdo čas a vkrádající se zimu!