Ten pocit, ten pocit ve mě prostě rezonuje. Mám před očima a cítím ten okamžik, kdy jsem vystoupil z LRT v Edmontonu. Cítím to štípání suchého mrazivého vzduchu v nose, zimu prostupující tenkou mikinou, vidím procházet toho tlusťocha v kraťasech a tričku, všechny ty hromady štěrku, prachu a bordelu na rozpraskaných a suchých od soli bílých silnicích, odkud před nedávnem zmizel sníh. Někde pořád tuším ten pocit jinocha jedoucího se dvěma bágly autobusem do neznáma, vyhýbajícího se očnímu kontaktu, aby si s ním náhodou nikdo nechtěl povídat, nebo se jen nezeptal ‚how are you‘. To váhání, zda oblíct bundu při pochodování s jedním báglem na zádech a druhým na břichu po 82 avenue, kterou hučí od východu z prérií ledový vichr. Stále příjemně mrazí v zádech ty pochyby, jestli jdu správně, váhavé zvonění a první dojmy ze zevnějšku prvního bydlení. Crystal, domácí, ani tak neutkvívá ve vzpomínkách, jako spíš její pes – Isa. Ano, byl jsem na místě, o kterém jsem snil několik posledních let. Nezapomenutelný, nesmazatelný, mrazivý až do morku kostí a stále kurevsky příjemný!

I've seen things

I’ve seen things

A co že se vlastně událo? Potkal jsem spoustu lidí, s některými se poznal více, s některými méně. Uvědomil jsem si o sobě spoustu věcí, připustil si některé, které jsem odmítal (ne, nejsem gay). Viděl východ slunce nad prérií, zapad v horách, mléčnou dráhu probleskující mlhou deštného pralesa na pobřeží pacifiku. Koupal se v ledovcovém jezeře, řekách i oceánu. Spal vprostřed města na ulici v obytném přívěsu i v hlubokém lese u zlatokopecké chatrče za pařezem. Naháněl medvědy, bizony, pozoroval ptáky i velryby. Poznal pocit, když nikdo nenechá spropitné, vařil pro velké skupiny lidí. Zbořil nějaké domy, jiné zase postavil a věcma vybavil, stloukal, navrhoval, vyřezával a hobloval stoly. Naučil se brousit a seřizovat motorovou pilu, řídit s automatickou převodovkou, smát se, vykládat si o počasí, dokonce ztratil trochu ze své vážnosti a zapracoval na intonaci. Dělil se o večeři s bezdomovcem, nechal si servírovat snídani a kafe boháčem. Řídil několik trucků i průběh montování kuchyně, běhal v horách, hrál si s dětmi, chodil po rukách. Opil se s indiány, zpíval pro plný autobus lidí, naučil se hula hoop, sjižděl divoké peřeje na raftu i tiché ranní ulice velkoměsta na kole…

A jsem to já, kdo teď vyhledává oční kontakt, usmívá se a říká ‚howdy‘. Jsem to já, kdo si více váží času. Připadám si menší v tomhle světě, našel jsem nějakou pokoru i asertivitu, naučil se říkat ne i rovnat ramena. Poučil jsem se, co se plánů týče, dokážu být pružnější, mít plán ‚no plan‘ a rozhodovat se za pochodu…

Do US, nebo ještě níže

Do US, nebo ještě níže

A vůbec, už dost, měl bych jít spát – ráno mi jede trajekt do US a A. Jediné, co mi teď ještě zbývá je říct „Canada, I’ll be back!“ A shromáždit poznámky na zbývající blogposty.